Aukce DIOD: Petr Kovář

Petr Kovář

* 1979 v Jihlavě

učitel, redaktor Kulturních novin, člen uměleckého sdružení Rasvád, kurátor galerie OFF/FORMAT

studium:

2012 – dosud Doktorský program Specializace v pedagogice – výtvarná výchova,

Katedra výtvarné výchovy, Pedagogická fakulta MU v Brně

2001 – 2008 Fakulta výtvarných umění VUT v Brně, ateliér Environment

(V. Merta, M. Palla), ateliér Malba I (P. Veselý)

2003 Universitatea Arta si Design, Cluj-Napoca, Romania

1999 – 2004 Pedagogická fakulta MU v Brně, vizuální tvorba – výtvarná výchova

(M. Magni, P. Kamenický)

1996 – 1999 Škola uměleckých řemesel v Brně, výstavnictví (M. Bravenec)

1994 – 1995 Střední umělecká škola grafická v Jihlavě

samostatné výstavy (výběr):

2014 Zatímco či mezičím (s Vladimírem Vélou), Brno, Galerie Milana Zezuly

2012 O+pět sp+olu (s Ondřejem Navrátilem), Brno, Místogalerie, Skleněná louka

2010 Napětí aneb interakce proudem, Brno, OO ART GALLERY

2009 Jáchym shodil drobky (s Ondřejem Navrátilem), Brno, Galerie Milana Zezuly

2007 Vodě sakra uplavat, Kuřim, zámek

2005 Od této epochální (s Ondřejem Navrátilem), Brno, Galerie Fides

skupinové výstavy (výběr):

2013 Rasvád za_pět (skupina Rasvád), galerie Alternativa, OGV Jihlava

2013 Naleziště (s Denisou Krausovou a Jakubem Tomášem), Horácké divadlo Jihlava

2011 Skutečně ruční práce (skupina Rasvád), Liberec, Galerie U Rytíře

2010 Zpřítomnění VI, Bienále Dolní Kounice, Dům umění města Brna

2010 Tenká červená linie, Brno, Galerie ARS

2009 WMiasto (skupina Rasvád), Poznaň (Polsko), Stara Drukarnia

2009 Silnější kalibr (skupina Rasvád), Brno, Galerie Lužánky

2009 MU-90, Brno, Galerie ARS

2007 Brněnský altruismus, Praha, Galerie kritiků

2006 Křehké jistoty, Dům umění města Brna, Dům pánů z Kunštátu

2004 Otevírání krajiny, Praha, Galerie kritiků

2002 Ça c´est le concept (skupina Rasvád), Brno, Letohrádek Mitrovských

Petr Kovář (*1979) ve svých jednoduchých kresbách podle předlohy mystifikuje tvarem, symbolem i médiem. To, co vypadá jako statické, dokonané, hotové, je v pohybu. Utvářeno násilným napínáním, nebo odevzdáním se gravitačnímu zplihnutí. Určení věci podle tvaru neodpovídá skutečnosti, ale naší zkušenosti. Rozpoznání násilí v pořádku, deformace v detailu a celku, agrese i komiky špendlíku vede k pochopení obsahu tvarů, patvarů, patvorů a potvor.

Kurátorský text k výstavě Vladimír Véla / Petr Kovář, ZATÍMCO ČI MEZIČÍM, Galerie Milana Zezuly, Brno, 2014:

ZATÍMCO ČI MEZIČÍM

Díla dvou vystavujících autorů jsou od sebe na první pohled dobře odlišitelná užitými prostředky a technikou. Zároveň jsou si však v určité interní vrstvě podobná, jakoby vycházela z obdobných funkcí a naplňovala stejnou lidskou potřebu. Základem tohoto souznění je analogická strategie tvorby. Oba autoři vychází z reálného motivu, který v procesu své práce proměňují a oprošťují, hledají cosi základnějšího, co se nám může zjevit, když nepodstatné začne splývat a je pohlceno energií celku. Výsledek pak balancuje na hraně mezi důvěrně známým a neurčitelným, osobním a univerzálnějším, někdy také vážným a groteskním.

Podívejme se nejprve na obrazy Vladimíra Vély. Pokud bychom chtěli používat jistého jazyka a poetiky, mohli bychom mluvit o archetypech, iniciačních procesech, mýtu v němž se dotýkáme širších struktur skutečnosti. Nevyužijeme-li této možnosti, lze hovořit o primárních malířských gestech, jež jsou výrazem expresivity, která provází základnější zkušenost člověka s okolním světem. Proces malby je pak aktem, který se může jevit až nadosobním. Slovy Vély „si motiv svou silou, se kterou vstoupil do mysli, vyžádal stejně tak přirozený způsob zacházení. Maloval jsem ho především z podstaty této síly, bez příprav, na jedno plátno, tak dlouho, než jsem byl celou věcí přijat.“ Autorova citlivost v rovnováze s jistou zkušeností, schopnost setrvat v určitém stavu mysli a interakce se světem, činit nutné kroky a vyhnout se zbytečným – to jsou aspekty samotného procesu tvorby.

Jestliže Véla vytváří „hmoty“ svých forem pomocí velkorysých malířských gest a ploch barev, Petr Kovář pracuje poněkud jinak. I jemu jsou vlastní lapidární expresivní tvary, buduje je však kreslířsky – ohraničováním tenkou linkou napnuté nitě. Jeho postup je více konstruktivní, nitě a do nich vetknuté špendlíky naznačují rovinu intelektové hry. Nicméně podobně jako Vélův štětec, i Kovářova jehla něco zdůrazní, potvrdí, zároveň jiné potlačí a zamlčí. Z konkrétního motivu opět vzniká zdánlivě deformovaný, jakoby sebepohlcující tvar.

Ve vnímání diváka pak Vélovy i Kovářovy obrazy fungují jako výzva k imaginativním hrám. To v obrazech druhého autora symbolicky podtrhuje i konceptuální hříčka se špendlíky. Ta naznačuje možnost proměn formy, zdůrazňuje neukončenost, provizornost současného stavu, který může autor (nebo někdo jiný) dále rozvíjet. Asociace diváků pak mohou vyvolávat obrazy zcela konkrétních jevů, nadčasových symbolů nebo neurčité, avšak emočně plné rezonance. Tato obsahová bohatost je podmíněna citlivým usazení konečného tvaru na dráždivé rozhraní reálného a abstraktního, do momentu zrodu či zániku čehosi, co je a zároveň není součástí naší běžné zkušenosti. Do tranzitiní zóny zatímco... a mezičím...

Ondřej Navrátil